Co když toužíte po objetí, ale ve chvíli, kdy se vás někdo dotkne, je to vašemu tělu nepříjemné? Právě s tímto paradoxem vyrůstala Temple Grandin, americká vědkyně, profesorka, odbornice na chování zvířat a jedna z nejznámějších osobností na autistickém spektru.
Její příběh je fascinující sám o sobě. Pro nás je ale zajímavý ještě z jiného důvodu. Grandin se celý život snažila pochopit, proč je pro ni běžný lidský dotek tak intenzivní, zatímco pevný a rovnoměrný tlak na tělo jí naopak přináší zklidnění. Výsledkem jejího hledání byl zvláštně vypadající přístroj, kterému se začalo říkat Squeeze Machine nebo Hug Machine. A právě jeho příběh nám pomáhá pochopit princip hlubokého tlaku, se kterým dnes pracují mimo jiné i zátěžové přikrývky.
Toužila po objetí, ale nedokázala ho přijmout
Temple Grandin se narodila v roce 1947 a už v raném dětství bylo zřejmé, že dotek vnímá jinak než většina lidí. Sama později popisovala zvláštní rozpor: po fyzickém kontaktu a objetí toužila, zároveň pro ni ale mohly být příliš intenzivní a zahlcující. Nešlo tedy jednoduše o to, že by dotek nechtěla. Její tělo ho nedokázalo dobře zpracovat.
Úlevu proto intuitivně hledala jinými způsoby. Balila se do přikrývek nebo na sebe pokládala polštáře, aby cítila jejich váhu. Už jako dítě také přemýšlela o zařízení, které by jí dokázalo poskytnout pevný tlak podobný objetí, ale způsobem, který by mohla sama kontrolovat.
Zásadní okamžik přišel, když bylo Grandin patnáct let a trávila čas na farmě své tety v Arizoně. Tam poprvé viděla zařízení zvané cattle squeeze chute, které sloužilo k bezpečné manipulaci s dobytkem. Zvíře vešlo dovnitř a boční stěny jej pevně sevřely, aby bylo možné provést veterinární zákrok nebo jinou manipulaci. Grandin si všimla, že pevný tlak může mít na nervózní zvířata zklidňující účinek.
Rozhodla se proto udělat něco poměrně neobvyklého: vyzkoušet zařízení sama na sobě.
Nechala se mezi bočními stěnami sevřít a zjistila, že tlak, od kterého by možná očekávala ještě větší senzorické přetížení, měl přesně opačný efekt. Přinesl jí pocit zklidnění. Myšlenka, o které jako dítě přemýšlela, najednou dostala konkrétní podobu.
Stroj, který dokázal obejmout
Zařízení na farmě se stalo inspirací pro její vlastní konstrukci. První verze Hug Machine byla poměrně jednoduchá. Člověk si lehl mezi dvě boční desky tvořící prostor ve tvaru písmene V a ty se následně přibližovaly k tělu. Grandin svůj přístroj postupně zdokonalovala, přidala měkké polstrování, oporu hlavy a krku a upravila mechanismus tak, aby bylo možné tlak lépe regulovat.
A právě možnost regulace je na celém příběhu možná stejně důležitá jako samotný tlak. Grandin měla nad dotekem kontrolu. Sama rozhodovala, jak silný tlak chce, jak dlouho ho chce cítit a kdy jej uvolní. Na rozdíl od objetí druhého člověka nebylo potřeba předvídat jeho pohyb ani intenzitu kontaktu.
Bylo to vlastně objetí vytvořené podle pravidel jejího vlastního těla.
Hug Machine přitom nezůstal jen osobní pomůckou. Grandin začala zkoumat, zda podobný tlak působí příjemně i na jiné lidi. V textu The Magical Device: Temple Grandin’s Hug Machine autorka Novina Göhlsdorf popisuje experimenty, při kterých zařízení vyzkoušeli také vysokoškolští studenti bez autismu. Podle citovaných údajů 62 % z nich označilo pobyt v zařízení za příjemný a relaxační.
Grandin se následně tématu věnovala také odborně. V roce 1992 publikovala v časopise Journal of Child and Adolescent Psychopharmacology článek Calming Effects of Deep Touch Pressure in Patients with Autistic Disorder, College Students, and Animals. Zabývala se v něm účinky hlubokého tlaku u lidí s autismem, vysokoškolských studentů i zvířat a popsala také princip svého zařízení.
Proč může být pevný tlak příjemnější než lehký dotek?
Na první pohled to může působit zvláštně. Pokud je někdo citlivý na dotek, proč mu má být příjemné poměrně pevné sevření těla?
Jenže dotek a hluboký tlak nejsou totéž. Rozdíl není pouze v intenzitě, ale také v tom, jakým způsobem podnět přichází, jak je předvídatelný a zda nad ním má člověk kontrolu. Grandin ve své odborné práci popisovala hluboký tlak jako typ taktilní stimulace vznikající například při pevném doteku, držení, hlazení, objetí nebo sevření.
Její vlastní zkušenost přitom ukázala, že něco, co může zvenčí vypadat jako poměrně silný tlak, může být pro konkrétního člověka příjemnější než lehký a nepředvídatelný dotek.
Právě to dělá příběh Hug Machine tak zajímavým. Nevznikl jako produkt navržený firmou ani jako teoretický koncept v laboratoři. Vznikl z velmi konkrétní potřeby člověka, který se snažil pochopit vlastní tělo a najít způsob, jak mu dát pocit, po kterém toužilo.
Znamená to, že Temple Grandin vynalezla zátěžovou přikrývku?
Ne. A přestože by takové tvrzení vytvořilo pěkný titulek, historie zátěžových přikrývek je složitější a zdroje, ze kterých vycházíme, něco takového netvrdí.
Příběh Temple Grandin je ale důležitou součástí historie využívání hlubokého tlaku při senzorické regulaci. Její Hug Machine názorně ukázal princip, který dnes můžeme najít v různých terapeutických a senzorických pomůckách.
Jednou z nich jsou zátěžové přikrývky. Ty samozřejmě fungují úplně jinak než Grandinino mechanické zařízení. Namísto dvou polstrovaných panelů využívají vlastní rovnoměrně rozloženou hmotnost. Spojuje je ale základní myšlenka: využití tlaku na tělo.
A zajímavá je ještě jedna drobnost. Dávno předtím, než Grandin postavila svůj Hug Machine, intuitivně hledala podobný pocit pomocí věcí, které měla kolem sebe – přikrývek a polštářů.
Objetí nemusí pro každého znamenat totéž
Možná právě proto je příběh Temple Grandin a jejího podivně vypadajícího stroje zajímavý i více než půl století poté. Ve skutečnosti totiž není příběhem jednoho zařízení. Je příběhem hledání způsobu, jak se cítit dobře ve vlastním těle.
Grandin toužila po fyzickém kontaktu, ale klasické objetí pro ni mohlo být příliš intenzivní. Potřebovala najít jinou cestu. Pevný tlak, který byl předvídatelný a který mohla sama ovládat, jí poskytl něco, co běžný dotek nedokázal.
A možná právě proto lidé i dnes při popisu pocitu pod zátěžovou přikrývkou tak často sahají po slovu „objetí“. Ne proto, že by přikrývka dokázala nahradit lidskou blízkost. Ale protože rovnoměrná váha na těle může vytvářet podobný fyzický pocit sevření.
V ZORAS se nám pro něj líbí ještě jedno pojmenování: objetí, které po vás nic nechce.
Komentáře (0)
U tohoto článku nejsou žádné komentáře. Zanechte komentář jako první!